Naku: Your Boss ^^

Pustil si televizi v prostorném zeleném obývacím pokoji. Znuděně přepínal program za programem,aby našel něco,co by ho zaujalo. Nic. Znechuceně jí vypnul a odešel do kuchyně. Otevřel ledničku a vytáhl si přísady na sendvič: šunku, salát, sýr a kečup. Ze spíže vytáhnul bílý chleba a vše do něj nacpal. Z horní police si pod něj vzal talíř a rozhodl se snídat na velké verandě. Byl krásný slunečný den,nebe bez jediného mráčku,takže nesnídat venku by byla ohromná chyba. Sednul si do proutěného křesílka vystlaného polštářkem a nohy hodil na zábradlí,talíř v klíně. Nastavujíc tvář teplému slunci,házel do sebe hladově jídlo. Za ním se ozvalo hluboké zablafnutí. Mrknul po něm.

„Baeli,svoje jídlo mám v misce.“ Velký černý vlkodav  s bílým žíháním odkráčel. Jeho pozornost upoutal ruch po ním. On sám bydlel v druhém patře nových vilových bytů s obří verandou a i byt sám o sobě byl velký. Pod ním právě procházeli tři lidé. Realitní makléř v černém obleku s bílou košilí, malá blondýnka asi pěta dvacet let, rovné vlasy spletené do culíku,který byl protažený bílou kšiltofkou kterou měla na hlavě,úzké rty,malý rovný nos a celkově taková,přišla mu odporně namyšlená. Ten třetí šel oce vzadu. Byl to vysoký urostlejší muž,žádné tintítko. I jemu mohlo být dvacet pět let,kratší nagelované vlasy,rovný nos,též úzké rty a jeho tvář byla tak nějak… svůdná. Na sobě měl prošoupané rifle a k nim tmavě rudou košili,u krku na tři knoflíčky rozepnutou. Na první pohled krasavec. Zamračil se,když je viděl přicházet.

„Další zbohatlíci, Baeli.“ Řekl psovi,kterým se za ním tiše objevil. Na to jak byl veliký dokázal chodit naprosto bez jediného zvuku.  Usmál se na něj a začal ho se smíchem škrábat na hlavě mezi ušima. Pes šťastně vrtěl ocasem,otírajíc se svým obřím tělem o jeho nohy , sem a tam. Políbil ho na hlavu a poslal zase do kuchyně. Vzhlédl aby viděl kde už jsou a tak trochu se zarazil,když pod sebou uviděl toho muže,jak se na něj dívá s tmavýma očima. Projel jím zvláštní pocit. Nějaké nutkání seběhnout dolů a … a co?...a nic!..dohadoval se sám se sebou a radši zmizel v bytě,aby se na něj nemusel dále dívat,protože ten pocit mu naháněl mráz po zádech.

………………………………………………………………………………………………………………………………………

Zrovna šel se svojí sestrou a realitním makléřem na prohlídku jednoho z bytů. Byl to nově postavený „komplex“ luxusních budov s luxusními byty. Tudíž samí zazobanci a arogantní lidé. Všude kam se podíval byla samá luxusní auta. Bylo by to dokonalé bydliště,kdyby tu ti lidé nebyly,ale i tak to bylo dobré místo. Celý komplex byl vybudován v přírodním parku,který měl několik desítek kilometrů všemi směry a čerství vzduch mu dělal dobře. A komu ne. Když prošel pod jedním z balkonů, zaslechl hrubý psí štěkot. Ohlédnul se do pater nad sebou,kde zahlédl nějakého muže hrajícího si s velkým psem,který se o něj šťastně otíral. Zastavil se,aby si ho prohlédnul. Pískové rozčepýřené vlasy,plnější rty s menšími vráskami kolem od neustálého smání. Velké oči světlé barvy byly obehnané hradbou hustých řas.  Hubená postava,odhadoval,že bude menší než on. Chvíli se psem hrál,když se pak na něj otočil. V jeho vlasech se odrážel svit slunce a díky tomu vypadal jako nějaké legendární stvoření,které ho přimělo k chuti se s neseznámit. Mladík se na něj naposledy podíval,když zmizel v bytě.

„Budu muset poděkovat sestře,že tohle místo našla. Myslím že se mi tu bude líbit.“ Usmíval se.

„Gabrieli! Pojď už!“ zavolal na něj Marina(sestra) a on šel za ní,přemýšlejíc, jak se seznámí s tím zvláštním mužem. Stanul zase vedle sestry. Podivně se na něj podívala.

„Děje se něco?“ sáhla mu na rameno. Uličnicky se zašklebil.

„Nic se neděje,proč by mělo?“ cvrknul jí do nosu,jak to dělával když byly malí. Marine s úsměvem zavrtěla hlavou a nadšeně ho čapla za loket.

„Tohle místo je tak úžasné, že? Byty jsou nádherné,příroda je tu nádherná no prostě…“

„A samej snob. Na tos zapomněla.“ Skočil jí do vychvalující řeči. Dloubla ho loktem do boku.

„Ale no tak ty bručoune. Jsem si jistá,že tady bude někdo aspoň trochu normální a možná že tě zaujme.“ Pronesla konejšivě. Oslnivě se usmál při vzpomínce na muže se psem.

„Myslím,že už jsem našel, Marino.“ Ta nadšeně zatleskala.

„Tak se laskavě netvař jako sklenice kyselých okurek.“ Varovala ho a dál šli za makléřem.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………

„BAELI!“ zavolal na psa,který se vzápětí objevil u něj. „Půjdeme si hrát ven, ano?“ oznámil mu. Pes začal vrtět ocasem,jako měl s toho radost. Usmál se,připoutal ho na monstrózně velké vodítko a vyšel z bytu. Rozhlédnul se po okolí. Nikde ani noha,ale aut tu bylo požehnaně. Znechuceně se ušklíbnul. S plných plic se nadechl čerstvého vzduchu. Sehnul se k uchu psa. „Tak, Baeli. Teď si dáme závod ano? Ale musíš mi dát nějaký náskok.“ Pes radostně štěknul a tak mu sundal vodítko. „Teď chvilku čekej,“ nakázal mu a dal se do běhu směr les. Za chvilku za sebou slyšet dusot těžkých tlapek,načež ho předběhla černo bílá skvrna.

Doběhli doprostřed lesa,kde se musel rukou opřít o strom a předklonil se s druhou rukou v bok. Nemohl se vydýchat. On nemohl popadnou dech,ale Bael rozverně hopsal okolo něj,jako by právě vůbec neběžel.

„Teda.. Baeli..Chtěl bych…mít tvojí.. energii“procedil skrze zuby. Pes štekl a posadil se před něj,vrtíc ocasem. „Žádný další…kolečko..!“

„Blaf.“

„Ne.“

„BLAF!“

„NE! A jestli okamžitě nepřestaneš,nedostaneš granule!“ varoval ho a pes hned zmlknul,přiskočil k němu a olíznul ji. Odevzdaně se usmál. „Ty jsi ale číslo.“ Odstrčil se od stromu a šel pomalu k rybníku,který byl deset metrů odsud. Prokličkoval mezi stromy a našel to místo,kam chodil strašně rád a o kterém zatím nikdo nevěděl. Břeh obehnaný stromy ,schovaný za malým kopečkem a třpytivou hladinou. Sedl si pod strom,o který se opřel a vychutnával si ten ranní vzduch plný vůně jehličí, mechu a vody. Požitkářsky se usmál,když viděl skrz průhlednou vodu, na barevné rybičky plavající v něm. Písknul na psa,který ještě pořád hopsal v lese. Čumákem drcnul do jeho ruky,na znamení svého příchodu. Odepnul mu obojek,a zašeptal. „Volno,“ a na psa jakoby to byl spouštěcí mechanismu. Vrhnul se po čumáku do vody,která se rozstříkla tak mocně,až postříkala i jeho. Zasmál se,jak ho polechtaly studené kapky vody. Zavřel oči a uvolnil svaly a mysl nechal potulovat jen tak. Šplouchání jeho psa ve vodě ho kolébalo ke spánku.

„Blaf!“ ozvalo se z vody. Pootevřel jedno oko a uviděl Baela jak rozverně stojí ve vodě a vyzývavě se díval na kus klacku před sebou a pak zpátky na něj. Natáhnul se tedy pro něj a mrštil ho nejdál jak mohl. Dováděli ve vodě ještě nějakou chvíli,než mu začala být zima. Z ničehož nic se Bael postavil vedle něj,chlupy na krku se mu naježily a spustil hrozivé vrčení. Podíval se jeho směrem aby viděl předmět jeho zneklidnění a zarazil se. Stál tam totiž onen muž. Vzrušením ho zamrazilo v zátylku. Co tu dělá? Jak mě tu našel? On mě snad sledoval?,vířili mu v hlavě otázky jedna za druhou. Uhrančivě se na sebe dívali. Bael začal vrčet hlasitěji. Okamžitě mu připnul řemínek . „Baeli,dost.“ Přikázal mu,ale pes ho nebral na vědomí. Chytil za kůži na zátylku a za čumák. „Řekl jsem DOST!“ zvýšil hlas. Bael varovně zabručel,ale přestal. Jen stál dál nahrbený,nespouštějíc z muže oči. „Sedni!“ rozkázal mu. Naštěstí poslechl hned a poslušně se posadil. Pozornost přenesl zpět na tajemného příchozího a omluvně se usmál. „Promiňte,moc si mě hlídá.“ Přešel k němu a natáhnul ruku. „Bryan Hawk.“ Představil se mu. Muž ruku přijal.

„Gabriel Sored. Těší mě.“ Bryan se usmál.

„Mě taky.“ Nastalo trapné ticho,kdy se jeden druhému dívali do očí. Gabriel však pořád držel v ruce tu Bryanovu. Znervózněl. Ten dotek ho rozechvíval po konečku prstů,ale byl příjemný. Gabriel poznal,že je v rozpacích a tak ho pustil. Ano,je menší,konstatoval,když stál před ním. A to o dobrých třicet centimetrů. Když jí ale pustil,cítil,že je mu ještě větší zima než mu byla. Tenhle muž ho neuvěřitelně uváděl do rozpaků,rozechvíval ho a v jeho útrobách zažehnul spalující oheň. Jak ale mohl. Viděl ho jen dvakrát,tohle absolutně nechápal. Zvednul oči,jeho dech se zrychlil. Gabriel byl o něco blíž a uhranutě ho pozoroval. Bryan se ošil. „Viděl jsem vás ráno před barákem. Libí se vám tady?“ zavedl jiné téma,protože mu to v tuhle chvíli přišlo jako páčka záchrany. Gabriel polevil v pronikavém pohledu.

„V jistém smyslu ano. Dobré místo,dobrý vzduch… dobrá společnost.“Bryan se při větě „dobrá společnost“ lehce zarděl,protože nepochyboval,že ti bylo mířeno na něj. Co se to se mnou děje? Chovám se jako huberťák,vynadal si. „A jak se tady líbí vám? Soudě podle toho,že jste našel tohle výborné místo,tak už nějaký čas že?“ Bryan uvolněně kývnul.

„Bydlím tady už něco málo přes čtyři měsíce,hned jak to tady dostavili. Potřeboval jsem něco velkého kvůli Baelovi a klidné místo na psaní. Domeček sem nechtěl a tohle mi vyhovovalo.“ Gabriel zvedl obočí.

„Vy píšete?“

„Ano,“ usmíval se. „Většinou píšu fantasy romány nebo historické romány.“ Při Gabrielově usměvavém pohledu,zrudnul.

„Máte rád mýtycké a fantasy bytosti?“ nadšeně přikývl.

„Miluju,když si můžu vytvořit svět magie podle sebe a kdykoli se do něj uzavřít. Ponořím se tak do světa čarodějnic,kouzel a černé magie, lásky a draků. Ach ano draci. Nááádherná zvířata…“ zarazil se,když si uvědomil že teď musí vypadat jako blázen. Ale bylo to přesně naopak. „Promiňte,moc jsem se rozpovídal.“ Gabriel ho zastavil.

„Mě to nevadí. Je hodně vidět,jak jste do toho zapálený. Je to…“ naklonil hlavu na stranu. „roztomilé.“ Natáhnul ruku a dotknul se jeho tváře. Ten sebou lehce cuknul,dívajíc se na něj s otázkou proč. Hledal v jeho očích vysvětlení,ale žádné nenašel. Pomalu přejížděl po jeho tváři a Bryan nakonec musel uznat,že mu tohle chybělo. Něčí pohlazení,polibek,něčí přítomnost. Byl v pokušení zavřít oči,ale neudělal to. Možná že by došli daleko,kdyby Bael opět nezavrčel. Bryan se prudce otočil a zlostným pohledem obdařil svého velkého pejsánka.

„Něco jsem ti snad řekl ne?!“vyjel na psa. „Přestaň vrčet,vždyť mi nijak neubližuje.“ Nasupeně se otočil zpět na Gabriela,který se chápavě usmíval. „Moc se omlouvám,ale..ugh! Nevidí moc rád když na mě sahá někdo cizí,někdo,koho si pořádně neprověří. Už dlouho jsme sami a tak si mě hlídá..“ až po chvilce mu docvaklo,že mu vlastně prozradil,jeho současný svobodný stav. Vypadalo to,jakoby se mu předhodil. Poznal to i v tom,jak se Gabrielův úsměv rozšířil.

„Já to chápu. Něco tak cenného si musí hlídat.“ Bryan cítil,jak se mu krev řine do hlavy. Vážně to o něm řekl? Nezdálo se mu to? „Teď,jestli mne omluvíte musím jít zařizovat papírování ohledně bytu. Baeli,“pokývnul psovi,který si ho neustále měřil pohledem. Otočil se na Bryana. „Bryane,“ naklonil se a vtiskl mu letmí polibek na rty. „Nashledanou,“ věnoval mu svůdný úsměv a odešel. Bryan se za ním díval,dokud mu nezmizel s obzoru,držíc se za rty. On mě políbil,docvaklo mu. Teda ty máš dneska postřehy,ozvalo se jeho vnitřní Já. On byl… on byl neuvěřitelně okouzlující a děsně sexy. Ten jeho úsměv. Zasnil se jako patnáctiletá puberťačka,co na chodbě ve škole potkala svého idola. To co udělal by do něj nikdy neřekl. Ten muž ho něčím šíleně,nepochopitelně,mocně přitahoval,nutil ho pořád se na něj dívat.

Z úvah o tom,jaké má asi tělo,ho vytrhlo drcnutí do ruky. Nazlobeně se ohlídl po svém psovi.

„Co jsi to udělal?“ pokáral ho. Pes zničeně štěknul,jakoby tím říkal: „Promiň.“ Olíznul mu ruku,ale Bryan jí stáhl zpět. „Tohle to nezpravý,kamaráde.“ Připoutal ho na vodítko a odtáhl domů.