Jdi na obsah Jdi na menu
 


Soused

20. 4. 2008

Ai se právě vrátil z práce unavený. Byl šéfem firmy,která podnikala v dodávání aut do zahraničí. Poslední dobou,ale bylo neskutečně mnoho objednávek a někdy i komplikací. Díky tomu se domů vracel stále později a později.

Dnes toho bylo obzvlášť hodně a proto neměl náladu vůbec na nic. Jen jeho žaludek by něco schramstnul. Z předsíně zamířil rovnou do kuchyně. Vyndal si z lednice pití a něco,z čeho uklohnil sendviče. Poté odešel do obýváku,kde padl do křesla,zapnul televizi a pustil se do sendvičů. Hned po tom,co sendviče dojedl,usnul.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………

Z krásného,leč krátkého spánku ho probudil šramot klíčů v zámku. To se nejspíš domů vracela jeho spolubydlící. Jestli ho tu takhle najde,bude malér. Chtěl ještě utéct,ale než se zvedl z křesla,už před ním stála. Ach jo. Sabina si ho kriticky měřila. Ai její pohled absolutně ignoroval. Přišla těsně k němu a chytila ho za ramena.

„Jak dlouho Ai… Jak dlouho ti bude trvat,než se úplně ztrháš a umřeš na vyčerpání.“ Ai odstrčil zelenookou rusovlásku a šel pryč. Tyhle promluvy do duše ze srdce nesnášel.

„Ai! Mluvím s tebou!“ Křičela za ním. Ai s naprosto klidnou tváří,si oblékal bundu a boty. Uvnitř něho to vypadalo,jako když se sopka chystá k největšímu výbuchu století. Otevřel dveře na chodbu.

„Ai! Ihned se sem vrať!“ Zakřičela,ale to už prudce zabouchl dveře. Věděl,že ho bude pronásledovat,a tak z klidné chůze přešel do běhu po schodech.

„Ai! OKAMŽITĚ se vrať! AI!“ Vůbec jí nevnímal a běžel dál po schodech. Zrovna,když na něj křičela to poslední,prohnal se okolo nějakého muže. Ai ho ani nepozdravil a jenom dál utíkal před tím strašným hlasem. Vyběhl ven a vzápětí se do něj opřel studený vítr. Přitáhl si bundu blíž k tělu a vydal se na bezcílné toulky. Rozhodně lepší,než poslouchat Sabinu. Přestože byla krásná a atraktivní,začínala mu pěkně lézt na nervy. Ne že by ji neměl rád,ale čeho je moc…

……………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Slyšel,jak nějaká žena na někoho křičí a vzápětí se kolem něj prohnal modrovlasý muž. Díky rychlosti,jakou se okolo něj prohnal,si ani nevšiml toho,jak vypadá. Pokrčil nad tím rameny a šel po schodech dál. Vyšel nahoru a hned se do něj obořila ta,co tu kričela,evidentně na toho muže s modrými vlasy.

„Ai! TY..“ zarazila se,když si všimla,že to není Ai. „Omlouvám se.“ Začervenala se.

Muž se usmál. „To je v pořádku.“

„Jmenuji se Sabina,“ podala mu ruku. Muž ji vlídně přijal.

„Já jsem Kanami.“ Znovu se usmál. Pozorně se na Sabinu zadíval. Rusé dlouhé vlasy,pronikavé zelené oči,přísné rty. Nádherná žena. Sen všech mužů. Všech? Kanamiho určitě ne.

„Těší mě,“ Dodala. Skenovala ho očima. „Vy jste tu nový? Nikdy před tím jsem vás tu neviděla.“ Kanami přikývl.

„Ano. Přistěhoval jsem se teprve včera. Bydlím hned naproti.“ Ukázal prstem za sebe. Sabina se mile usmála.

„Soused. To byste mohl večer přijít na skleničku?“ zeptala se vesele.

„Dnes bohužel nemohu. Musím dodělat úpravy v bytě a vybalit všechny věci.“ Koukla na něj psíma očima. Kanami vzdychnul.

„Snad bych na chvilku přijít mohl.“ Sabina se zaradovala.

„Tak já už půjdu,“ už se chtěl zavřít v bytě,když ho Sabina znovu zastavila.

„Kdybyste „náhodou“ potkal Aie,řekl byste mu prosím,ať se okamžitě vrátí? Chci si s ním o něčem promluvit.“

„Jistě,“ souhlasil a s rozloučením konečně zavřel dveře a zmizel v bytě.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………

„Konečně.“ Vydechl a posadil se na  židli. Konečně dodělal poslední úpravy na bytě a už to vypadalo trochu víc obyvatelněji. Všechno bylo na svém místě a bylo poznat,že tu bydlí muž. Nábytek byl moderní a všechno bylo v zelené barvě. Kanami miloval žabí. Uprostřed obýváku velká plazmová televize,o kousek dál velké černé stereo.Přece jen tomu něco chybělo. Kanamiho druhá polovička. Nad tím se doposud nijak nezastavoval,a ani to neměl v prozatím v plánu. Až to přijde tak to přijde. Zakručelo mu v břiše . Vydal se tedy do ledničky. Otevřel ji a otráveně si povzdechl. V ledničce to vypadalo jako po atomovém výbuchu. Budu muset dojít na nákup,uvědomil si. Líně si oblékl kabát a zamknul byt. Rozhodl se jít po schodech. Sotva sestoupil na první schod,zase zastavil. Tři schody pod ním,seděl ten modrovlasí muž. Hádal,že to on bude ten Ai,na kterého Sabina křičela. Sešel tedy níž.

„Vy jste Ai?“ Muž se na něj se zvednutým obočím podíval. Kanami si ho tak mohl prohlédnout ze předu. Zjistil však,že hledí do béžových očí s hnědými odlesky a nikam jinam se podívat nemůže… a ani nechce. Cítil v břiše mravenčení. Pečlivě si prohlédnul jeho obličej. Jeho velké oči byly na něm snad to nejhezčí. Kazili je však lehké kruhy pod očima. Asi hodně pracuje,napadlo ho. Nos byl poměrně malinký pršák,přesto však okouzlující. Úzké rty trochu kazili něžný dojem jeho vzhledu,ale přece jen bylo na jeho obličeji něco neskutečně něžného,jemného.

„Já jsem Kanami. Váš nový soused.“ Podal mu ruku.

„Ai.“ Stiskl mu ruku a dál se o Kanamiho nezajímal. Lehce se zachvěl. Co je to za chlápka? Co chce? Proč se chvěju?,honilo se mu hlavou. Kanami si všiml jeho nezájmu. Rozhodl se ho nějak upoutat.

„Mám vám vyřídit vzkaz od vaší přítelkyně Sabiny.“ Přítelkyně? Při tom slově se málem udusil. Kanami si toho všimnul,ale přesto pokračoval dál. „Prý se máte ihned vrátit domů,chce si s vámi promluvit.“ To určitě. Na nějaké kázání má určitě náladu. Náhle dostal popud vysvětlit Kanamimu,že Sabina není jeho přítelkyně.

„Tak za prvé. Sabina není moje přítelkyně a za druhé… jít domů v plánu nemám,ani kdyby hrozil atomový výbuch.“ Kanamiho potěšilo zjištění,že Sabina není jeho přítelkyně a zároveň ho pobavila nechuť se vrátit domů. Ai se na něj podezřele podíval.

„Doufám,že vás neochočila… to jí totiž jde velmi dobře.“ Uhodila na něj. „mrcha vypočítavá.“ Zasyčel. Kanami zvedl koutky. Byl docela roztomilý,když se vztekal.

„Nebojte,nijak mě neochočila.“ Pronesl s úsměvem. Pak ho něco napadlo. „Když tedy nechcete jít ještě domů,co jít se mnou na nákup? Zjistil jsem,že v lednici mám vymetýno,a tak jsem se z hladu rozhodl jít nakoupit.“ Ai si ho prohlédl. Pokrčil rameny.

„Proč ne? Všechno je lepší,než být doma s tou dračicí.“ Vstal,oprášil se a vyšel z Kanamim do obchodu.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………

Celou cestu tam i zpátky si povídali. Vůbec jim nedocházela téma,a tak domů moc nespěchali. Nákup to byl poměrně velký, takže mu Ai půlku sebral,i přes všechny jeho protesty. Kanami tedy ustoupil,protože se zdálo,že si Ai nedá říct,a tak nesl tu druhou půlku. Oba si dokonale rozuměli. Jak Kanamimu,tak i Aiovi to bylo trošku divné,že když se znají teprve několik hodin,tak si rozumí,ale ani jeden z nich to neřešil. Ai potřeboval rozptýlení a Kanami nějakou společnost. Povídali si úplně ovšem možném,než nakonec došli před barák. Před vchodem se Ai zastavil a znechuceně se zadíval do osmého patra. Kanami věděl o co jde. Kdyby byl v jeho situaci,taky by se mu tam nejspíš nechtělo.

„Sabina mě večer pozvala na skleničku.“ Ai se na něj se zájmem podíval.

„A přijdeš?“

„Slíbil jsem to.“ Ai se sarkasticky usmál.

„To ti teda vůbec nezávidím. Jestli ti mohu poradit,drahý chlapče,tak jí nikdy nic,za žádných okolností neslibuj. Já už jsem na to tolikrát dojel,že před ní už radši utíkám.“ Opřel se o zábradlí na schodech. Něco na něm opravdu je,přemýšlel Kanami. Zkoumavě na něj koukal. Ai cítil jeho pohled,a začal být trochu nervózní. Sakra co se to děje?,uvažoval.

„Ty ji asi moc rád nemáš,že.“ Zeptal se bez obalu Kanami. Ai k němu zvedl oči.

„Mám,ale..“

„Ale?“ Ai rozhodil rukama.

„Ale chová se jako moje matka. Ptá se mě,kam jdu s kým,pořád mě komanduje,jako by mi bylo pět. Říká co bych měl dělat a hlavně se mi motá do mé pracovní doby,jako kdybych měl nějakou večerku. Pche a to pro mě není dobré.“ Odmlčel se a s nechutí vytáhl klíče. „Jenže,je to kamarádka mojí matky,takže jí nemohu vyhodit z bytu. Samozřejmě bych to mohl udělat,ale nechci vědět,co by s stalo potom,“ odemkl dveře. „Ty bydlíš sám?“ zeptal se ho.

„Ano.“

„Ani nevíš,jaké máš štěstí.“ Došli k výtahu a Ai ho přivolal.

„Možná,“ zašeptal,tak,aby to Ai neslyšel. Jenže Ai to slyšel,ale nehodlal se tím nějak zabývat. Když výtah přijel,oba nastoupili. Výtah byl docela malý,takže se na sebe s Kanamim museli trošinku přitisknout. Ai cítil jeho dech na svém krku a ke svému velkému překvapení,jím projelo vzrušení. Znal ho ani ne dvě hodiny a už ho přitahoval? Nevyznal se v tom. Jen si přál,aby se dveře už otevřeli. Nevěděl,jak dlouho se bude schopen ovládat.

Všiml si,jak se zachvěl a pro sebe se usmál. Neřekl Aiovi,že má rád jak ženy,tak i muže,ale k mužům měl blíž než k ženám. Takže by se dalo skoro říct,že je homosexuál. Bál se,že kdyby mu to řekl,Ai by jím začal opovrhovat a Kanami by tak ztratil začínající přátelství,které by mohlo být i něco víc. Zjištění,že Sabina není jeho dívka,ho nesmírně potěšilo. Cítil,že ho k Aiovi něco táhne. Možná to byla touha po něm. Touha ochutnat jeho rty. Hlavou mu blesknul praštěný nápad,který ale stál za zkoušku. Možná díky tomu zjistí,jak je na tom u Aie. Naklonil se k jeho uchu a přiložil mu na něj svoje rty.

„V kolik mám přijít?“ zavrněl mu svůdně do ucha. Ai s sebou trhnul. Bože! On mě tu svádí!,zděsil se Ai,ale k jeho údivu ho nechal. Kanami se při jeho trhnutím usmál.

„Asi… Asi kolem sedmé?“ Vydoloval ze zprahlého hrdla. Kanami by ve své malinkaté hře pokračoval i dál,ale to už výtah zastavil a dveře se otevřeli. Ai rozrazil dveře a vylétl z výtahu jako raketo,což v Kanamim vyvolalo salvu smíchu. Po chvilce vyšel za ním. Našel ho stepovat před jeho prahem s taškami v rukou. Všiml si,že ho opravdu vyvedl z rovnováhy. Rozhodl se,že toho radši nechá. Trochu zvolní tempo a bude se chovat úplně normálně. Prozatím.

Přešel ke dveřím a odemkl je. Při tom se trošičku otřel o Aie,který měl málem infarkt. Otevřl dveře a odhodil klíčky na malý stolek v předsíni. Položil nákup na zem a vrátil se zpět k Aiovi,aby si od něj vzal druhou část nákupu.

„Děkuju,“ řekl s naprostým klidem.

„Není zač,“ vykopl ze sebe. Chtěl ještě něco říct,ale to se rozletěli dveře protějšího bytu.

„Ai Kitamaro!“ zaječela Sabina,až oběma mužům naskočila husí kůže. V tu chvíli začal Kanami Aie litovat. Nechtěl by být na jeho místě. Ai ne nechtěně otočil,na tváři drzí výraz. Sabina se na něj taky tak podívala. Kanami pochopil,že se tu koná souboj očí.

„Takže v sedm.“ Zabručel Ai a otráveně se dobelhal ke dveřím. Kanami se za ním lítostivě díval,dokud za třísknutí dveří nezmizel v bytě. Poté zmizel za dveřmi on sám.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………….

„To bylo velmi neetické a neslušné Ai!“ Rozeřvala se na něj. Ai radši držel pusu a vše co na něj ječela přijímal jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Nemělo cenu se hádat. Stejně by to nikam nevedlo,jen by oba měli zkaženou náladu. Křičela na něj asi hodinu.

„Ta práce tě zničí Ai! Ani nemáš čas na přátele! Včera zrovna volal Tray. Prý že ses mu dlouho neozval a jestli ještě žiješ!“ Opět před ním stála s rukama v bok a on se krčil v křesle. Znechuceně se podíval na hodinky. Sedm. Teď by měl přijít Kanami. Jeho záchrana.

„Ai! Posloucháš mě?!“

„Jak pracuju a žiju ti může být úplně jedno,Sabino!“

„Ale..“ Chtěla protestovat,ale Ai jí utnul. Je přece dospělý a může si dělat co chce. A navíc,je tohle jeho byt. Ona je tu podnájemnicí,ne on.

„Tak za pravé,nejsi moje matka. Jednu už mám a druhou nechci,“ někdo zazvonil. „Za druhé,někdo zvoní. A za třetí.“ Přešel ke dveřím. Jsem dospělý a není mi pět!“ otevřel dveře a usmál se na trochu ztuhlého Kanamiho,který vyslechl necelou jejich hádku.

„Ale,“ zkusila znovu Sabina.

„A za čtvrtý. Máme návštěvu!“ umlčel ji a zatáhl Kanamiho dovnitř. Sabina na něj chtěla křičet,ale když spatřila Kanamiho,radši zmlkla a nasadila svůj oblíkly milý úsměv. Ai si sarkasticky odfrkl. Sabina po něm vrhla nepříjemný pohled. Ai rezignovaně rozhodil rukama.

„Vítejte,Kanami,“ přivítala ho,nevšímaje se Aiových šklebů. Kanamiho rozesmáli.

„Děkuji.“

„Dáš si něco k pití?“ zeptal se ho Ai.

„Ai!“ vykřikla.

„Co je zase?!“

„Copak mu můžeš tykat? Vždyť ho ani neznáš!“ Ai se na ni výsměšně podíval.

„Myslíš?“ zašeptal jí do ucha a odvedl Kanamiho do kuchyně. Sabina se lehce ošila a radši odešla do obýváku.

Ujistil se,že nešla za nimi a zhluboka vydechl. Zadíval se na Kanamiho a znechuceně se usmál.

„Já se zblázním,“ zabědoval. Kanami souhlasně přikývl. Být Aiem,už by se odstěhoval,nebo by se zbláznil.

„Dáš si teda něco k tomu pití?“ Kanami přikývnul.

„Dobře.“ Strčil hlavu do lednice. „Sodovku,saké,“

„Saké,prosím.“

„Hai.“ Vytáhl z ledničky saké a podal ho Kanamimu.

„Proč ho máte v ledničce?“ díval se na saké. Ai pokrčil rameny.

„Mě se neptej. Přitáhla to Sabina. Prej nějaká novinka. Chlazené saké.“ Podíval se zkoumavě na saké,které spočívalo v Kanamiho rukách. „V tomhle případě ledové saké.“

„Ai! Co to tam s ním proboha děláš?“

„Do toho ti vůbec nic není!“ zavrčel. Kanami by věděl,co s Aiem dělat. Taky ho opět napadl zvrhlý nápad. Potutelně se usmál. Vyvedeme ho zase trošinku z míry. Přitiskl  se k němu a dýchl mu na krk. Ai s sebou škubnul a málem rozbil saké. To co mu Kanami dělal,mu nebylo nepříjemné. Ba naopak. Přál si,aby zašel ještě dál. Přivřel oči. Přesně to samé si v tu chvíli přál i Kanami. Kdyby tady nebyla Sabina,určitě by zašel i dál. Ale tyhle hrátky mu taky vyhovovali. Jen se bál,aby zase neutekl a tak opět zvolnil a dál než k dýchání na krk,nezašel. Vzdálil se a vzal si od něj saké.

„Tak ho tedy ochutnáme.“ Pronesl s klidem a odešel do obýváku za Sabinou. Tam si sednul  a zkřížil nohy pod stolem. Ai ale pořád stál v kuchyni. Co se teď odehrálo,v něm probudilo,nebo spíš zvýšilo ten divný pocit. Uvědomil si,že to bylo hodně dlouho,co naposledy s někým spal. Proto ty pocity radši hodil na absenci. Přesto v něm bylo zrníčko,co ho přimělo nad tím čas od času přemýšlet. S naprostým přesvědčením věděl,že pokud s tím Kanami bude pokračovat dál,neudrží se,a bude mu absolutně jedno,že je Kanami muž. Možná by nebylo na škodu se mu poddat,zauvažoval

„Ai! Ai Kitamaro,co tam děláš?“ zaječela Sab na celý byt. Aie to vytrhlo z jeho úvah a se značnou nechutí se vydal do obýváku.

Všechno běželo docela dobře. Ai se dozvěděl o Kanamim spoustu zajímavých věcí. Jedna z nich byla,že Kanami bydlel v Okinavě a pak se za rodinných důvodu přestěhoval sem do Tokia. Ještě že tak udělal,pomyslel si bezmyšlenkovitě Ai. Další věc,kterou se dozvěděl byla,že Kanami má mladší sestru Tuiy,která je o deset let mladší než on. Kanamimu bylo dvacet pět let. Byl tedy o rok mladší než Ai. Pracoval jako obchodní manager,ale nyní je zaměstnán ve firmě a dovoz a výrobu aut. Aiovi se začínal začínal líbit. Docela dobře se bavili,než začala Sabina diskutovat o jeho práci. Tohle měl pořád,a pěkně ho to začínalo štvát. Kanami si všiml,jak se tváří a chtěl změnit téma,ale Sabina o tom mlela pořád. Jak Kanami očekával,Ai za nedlouho vybouchl.

„Sabino!“ Sabina na něj otočila hlavu. „Můžeš už přestat? Kanamiho to nezajímá,takže mu to laskavě necpi! Přestává mě to bavit, Sabino. Mluvím snad já o tvé práci? Ne! Kecám ti do ní? Ne! Tak laskavě přestaň,nebo mi nezbude nic jiného,než tě vyhodit a je mi úplně jedno,že jsi kamarádka mé matky!“ Prudce se zvedl a nakvašeně odešel. Za chvilku ho doprovodilo solné prásknutí dveří. Sabina jen strnule seděla,neschopná jediného slova. Takhle ostrý na ni nikdy nebyl. Možná to opravdu přehnala. Smutně a šokovaně svěsila hlavu.

„Měl byste jít za ním,“ zašeptala. Pak vstala a odebrala se do svého pokoje. Kanami tedy vstal a vydal za Aiem. Vyšel před barák,protože v domě nebyla. Kde ho má sakra hledat? Nevěděl,kam mohl jít. Má se dát doleva,k fontáně,nebo doprava k nádraží. Rozhodl se jít doleva. Něco ho tam táhlo. Fontána byla obrovská a uprostřed byla dlouhá trubka,provrtaná dírkami,ze kterých tryskala voda. Uviděl,že na jejím okraji někdo sedí. Modré vlasy odrážely třpyt vyšlého měsíce. Přišel k fontáně a posadil se vedle něho. Chvíli oba seděli mlčky a jen sledovali padající vodu. Ai si čachtal nohy ve vodě. Tohle ho vždy uklidnilo,když byl rozčílený,nebo měl strach. Seděli tak blízko sebe,až se téměř dotýkali. Oba byly  z té blízkosti trošku nervózní. Náhle Ai zatoužil po jeho teple,potom,aby se k němu zase přitisknul. Kanami by ho nejradši objal. Po tom,co slyšel od Sabiny a jemných černých kruhách pod Aiovýma očima,opravdu hodně pracoval a málo kdy se vracel domů.

„V pohodě?“ zeptal se Kanami,protože ho to věčné mlčení štvalo.

„Ale jo. Jen…jen už jsem to nevydržel. Mám to pořád dokola.“ Stočil na něj pohled. „Přehnal jsem to co,“ konstatoval provinile. Kanami se povzbudivě usmál.

„Trošku. Ale koledovala si o to.“ Ai jen kývnul.

„Měl bych se jít omluvit.“ Zvedl se. Kanami ho chytil za ruku. Tázavě se na něj podíval. Kanami se zvedl a jen se na něj mlčky díval. V tichosti pozoroval jeho andělskou tvář a ty ďábelské oči. Pozoroval ho jako vzácný exemplář na nějaké výstavě vzácných předmětů. Ai se pod jeho pohledem neklidně ošil,ale zároveň byl za něj rád. Kanami to dlouho nevydržel. Stáhl si ho k sobě do náruče a lehce políbil. Ai prudce otevřel oči a zadíval se do těch Kanamiho,ve kterých tančila touha. V Aiových očích zvědavost,ale v jeho mysli podivný strach. Přestože se mu líbil ten polibek,tak měl divný pocit. Líbal se s několika ženami,ale Kanami líbal přímo božsky.

Odtáhl se od něj a očekával Aiovu reakci. Věděl,že Ai není gay,ale přesto. Radši to zkusit,než litovat toho,že se o to ani nepokusil. Jistě,bylo to narychlo,ale… Aiova nečinnost ho dováděla k šílenství. Pak ale Ai udělal něco,co nečekal. Objal ho rukama kolem krku a vášnivě,se vším všudy,ho políbil. Polibek byl tak intenzivní,že se málem udusili. Když se od něj konečně odtrhnul,jemně ho pohladil po tváři.

„Jdu se omluvit.“ Zašeptal a odešel. Kanamiho zalilo horko. Tohle rozhodně nečekal. Přejel si jazykem přes rty. Pořád cítil jeho rty na svých. Zasněně se usmál a vydal se domů za Aiem.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Ai pomalu otevřel dveře od bytu. Potichu vešel dovnitř,a než zavřel dveře,zamával Kanamimu. Nakoukl do obýváku. Sabina seděla v křesle,nohu přes nohu a pila čaj. Ai si sednul vedle ní na gauč. Nikdo z nich se nepohnul. Ai se na ní očkem kouknul. Tvář měla klidnou,až ho z toho pohledu zamrazilo. Svěsil hlavu,vzdychnul.

„Omlouvám se.“ Pronesl provinile.

„To je v pořádku,“ řekla klidně. „Jen mě to zamrzelo. Ale je to moje chyba. Tlačila jsem na tebe a pletla se do toho,do čeho mi nic nebylo. Omlouvám se,Ai.“ Ai se nahnul přes opěradlo křesla a objal ji kolem ramen.

„Ale notááák. Sice je to všechno pravda,ale i tak… Lepší spolubydlící bych si přát nemohl.“ Sabina se na něj vděčně usmála. „A navíc,kdo by mi vařil.“ Pustil Sab a utíkal pryč. Věděl proč. Sabina se naštvala a mrskla po něm polštář.

„Ty darebáku!“ Zakřičela a rozesmála se. Ai mezitím se smíchem zmizel za dveřmi svého pokoje. Byl utahaný jako kotě. Přesto však měl dost sil na to,aby myslel na Kanamiho rty. Cítil,že se přitrouble usmívá. Padl na postel a zavrtal se do peřin. Co na tom,že není vykoupaný. Vykoupe se ráno. Za několik vteřin se pokojem rozléhal jeho pravidelný dech.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Kanami si uvařil čaj a sedl si na židli. Vzal si svoji oblíbenou knihu a začetl se do ní. Nemohl spát a navíc ho trochu bolela hlava. Přesto však od ní brzo zavedl pozornost jinam, a to n Aie.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Ai se vzbudil něco málo po dvanácté. Byla sobota,takže nemusel do práce a mohl vyspávat,jak dlouho chtěl. Víkend,opakoval si,krásný víkend. Co budu dělat? No,mohl bych se jít vykoupat. Neochotně se vyhrabal z postele. Jen co vyšel z pokoje,narazil na Sabinu.

„Dobré,“ pozdravil ji.

„Dobré ráno.“ Všiml si,že má na sobě sáčko a vlasy sepnuté do formálního drdolu.

„Ty někam jdeš?“ Zastavila se.

„Ano. Máme naléhavý případ.“

„Aha… a kdy se vrátíš?“

„Někdy večer. Ještě nevím.“

„Dobře… Tak hodně štěstí.“ Sabina se usmála.

„Děkuji. Ahoj.“ Práskla dveřmi  a Ai osaměl. Spráskl ruce. Celý byt jen pro sebe. To bude žůžo!! Potěšeně sáhl na kliku od koupelny,těšící se na dlouhou,velmi dlouhou koupel,když někdo zazvonil. Sprostě zaklel. Jestli to bude zas ta baba z desítky,osobně jí uškrtím! Nakvašeně otevřel dveře a byl připraven na kousavou řeč,ale koukal na cedulku od vína. Rok 1992. Za láhví vykoukla Kanamiho hlava s širokým úsměvem. Jeho kousavá řeč se mu rozplynula na jazyku.

„Napadlo mě,že bych se mohl zastavit,když Sabina odešla.“ Nevinně zamrkal očima. Ai si povzdechl. Žádná dlouhá lázeň a ani volný den. I když,podíval se na Kanamiho. Rezignovaně poodstoupil ode dveří,a uvolnil tak cestu. Kanami nadšeně nakráčel do bytu.

„Ehm,Kanami?“ Otočil se na Aie. „Musím se vysprchovat,takže takových dvacet minut tu budeš sám.“

„A nemůžu jít s tebou?“ šlehl po Aiovi svůdný pohled. Aiovi zčervenali tváře,ale rozhodl se mu odpovědět.

„Bohužel..vana je moc malá,“ pokrčil rameny a dál,bez jediného slova zmizel v koupelně. Kanami si povzdechl. Odešel do kuchyně,postavil flašku vína na kuchyňskou linku a jal se hledat nějaké skleničky. Z hledání ho vyrušilo šplouchání vody. Dosral přímo ďábelský nápad. Jen jestli se Ai nezamkl,protože to by jeho plán neměl nejmenší šanci na úspěch. Zkusil dveře. K jeho štěstí,byly odemčené. Zvědavě nakoukl dovnitř. Moc toho neviděl,protože Ai,i jeho celé tělo bylo schované za kouřovým sklem sprchového koutu. Aspoň mě neuvidí,pomyslí si ďábelsky. Rychle ze sebe shodil vše nepotřebné a vydal se na dobrodružnou cestu.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Nic netušící Ai se dál věnoval očistě svého těla,když ho někdo zezadu políbil na krk. Cuknul s sebou. Rychle se otočil,aby zjistil kdo to je,leč měl nějaké tušení,které se ukázalo jako pravdivé. Kanami se tvářil jako nevinnost sama,ale jeho oči říkali něco jiného. Jeho oči přímo jiskřili. Ai byl z toho lehce nervózní. Neřekl by,že by byl tak odvážný a přišel by za ním do koupelny.

„Ale,“ chtěl něco říct,ale Kanami ho nenechal. Vášnivě ho políbil na rty. Ai,zcela při vědomí,ho nechal,aby jeho jazyk překonal hradbu ze zubů a zkontroloval každou skulinku jeho úst. Zasténal. Tohle se mu líbilo,i když měl podivný strach. Vlastně to bylo daleko lepší než od nějaké dívky. Daleko lepší. Kanami ho objal,ruce mu dal za záda,aby ho nestudili studené kachličky. Proud tekoucí vody ještě zvyšoval jejich vzrušení. Po chvilce sjel rty až na Aiův krk a jemně,přitom hladově,ho líbal. Postupoval směrem dolů na hruď. Schválně při tom minul ztuhlé bradavky,načež Ai zklamaně zasténal. Kanami se potěšeně usmál. Zastavil se těsně nad podbřiškem a hravě po něm přejížděl jazykem. Při tom poslouchal Aiovi slastné steny. V tu chvíli se otevřeli dveře od bytu. Ai s Kanamim ztuhli. Když si Ai uvědomil,co to právě s Kanamim prováděl a chystal se udělat,zděsil se. Z předsíně,těsně u dveří koupelny se ozval Sabin hlas.

„Ai? Ai,mohl bys mi prosím tě podat klíče od kanceláře? Nechala jsem je na umyvadle.“ Aie polilo horko.

„Ty se ani nehneš,“ zašeptal Kanamimu. Natáhl se pro ručník,který si omotal kolem beder a vyšel ze sprchy. Čapl klíče,které leželi na umyvadle a pootevřel dveře od koupelny. Za nimi stála Sabina,poklepávajíc nohou o zem.

„Tady,“ podal jí klíče. Sabina je přijala,ale zadívala se na něj podezíravým pohledem.

„Ty tam někoho máš?“ zeptala se ho bez obalu. Ai polkl. Jak to sakra poznala? Nevinně se usmál.

„Ne. Koho bych tam měl mít?“ Sabina chtěla pro jistotu nakouknout dovnitř,ale škvíru,kterou podal klíče,zaplňoval svým tělem.

„Hm.. Děkuji za klíče.“ Točila se na podpatku  a odešla z bytu.

„Nemáš zač.“ řekl zavřeným dveřím. Pak se na něj přilepilo tělo a Kanami ho kousnul do ucha. Ai se otřásl. Zpanikařil.

„Jdu se obléknout.“ Setřásl ze sebe Kanamiho a zmizel,bez jakéhokoliv slova na vysvětlenou,ve svém pokoji. Kanami stál a jen se díval do země. Cítil se trochu potupně a smutně. Asi jsem to moc uspěchal,konstatoval smutně. Neměl jsem na něj příliš tlačit,vyčítal si dál své jednání. Rozhodl se,že radši odejde. Oblékl se pořád na mokré tělo a opustil jeho byt.

……………………………………………………………………………………………………………………………………

Zaslechl prásknutí dveří. Vyšel na chodbu.

„Kanami?“ Nic. Žádná odpověď. Byt byl až na Aie prázdný. Provinile sklopil oči. Co jsem to udělal?,ptal se sám sebe. Jeho doteky byly nanejvíš příjemné a jeho rty chutnali krásně. Tak proč se vymanil z jeho sevření?  Věděl,že tím Kanamiho jistě ponížil. Chtěl jít za ním a omluvit se mu,ale usoudil,že to teď nebude nejlepší nápad. Ne teď. Nevěděl,jak by Kanami reagoval a on o něj nechtěl přijít. Omluví se mu. To ano,ale ne hned. Ne hned. S povzdechem si sedl do kuchyně a nalil do sebe celé víno,až pod jeho účinky usnul.

………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Probudil se se studeným obkladem na čele. Šíleně ho bolela hlava a on si připadal,jakoby ho přejel kombajn. Vůbec nevěděl kolik je hodin,jen podle okna poznal,že je večer,protože venku byla tma. První na co začal myslet,byl Kanami a jak ho odmítnul. Z toho ho hlava rozbolela ještě víc. Zadíval se do stropu.

„Ty teda vypadáš,“ Ai se nepřímo podíval do zelených očí. Chvilku je sledoval a pak jen pokrčil rameny.

„Trochu jsem přebral.“ Sabina vzala do ruky prázdnou láhev vína.

„To vidím.“ Sab si sedla na stůl proti němu. Ve tváři vypadal ustaraně. „Copak se stalo?“ Ai zavřel oči. Mám jí to říct? Nebude si ze mě dělat srandu? Ne.Sabina taková není. Ale co když mě za to odsoudí? Zasloužila by si znát pravdu. Co horšího se ještě může stát.

Sevřel opěradla židle a vážně se jí podíval do očí.

„Já.. já jsem odmítl Kanamiho.“ Strach v jeho hlase byl značně patrný. Sabina přehrávala jeho slova v hlavě.

„Kdy?“

„Když jsi tu byla pro klíče.“

„Tak to proto jsi mě nechtěl pustit dovnitř.“

„Hai. Ráno šlo všechno v pohodě,než se tu Kanami stavil s vínem v ruce. Pak jsem se odešel vykoupat a Kanami se mi vloupal do sprchy. Pak se ve mně něco vznítilo a já měl podivný pocit. Suď mě jak chceš. Máš na to plné právo.“ Čekal,že se mu Sabina vysměje a zavrhne. Ona ale nic neřekla. Jen se na něj dívala neurčitým pohledem. Pohladila ho po ruce,která stále svírala opěradlo a mile se usmála.

„Ty sis myslel,že bych tě odsoudila jenom proto,že se ti líbí Kanami? Hlupáčku. O kdybys byl nekrofil,pořád bych tě měla ráda. A to,že se ti líbí muž,není oproti nekrofilovi nic.“ Zasmála se. Ai se začal taky smát. Představa,že drží okolo pasu mrtvolu a popíjí víno,ho dost pobavila.

Sabina ho pozorovala. Tenhle muž pro ní zůstane záhadou.

„No. Vypadá to,že odmítnutí nesnesl zrovna moc dobře.“ Ai zavrtěl hlavou. „Tak to s tím musíme něco udělat.“ Ai nevěděl co říct. „Pokud ho miluješ.“ Ai s sebou trhnul. Tohle ho ještě nenapadlo. Miluje Kanamiho? Sabina si všimla jeho pohledu.

„Vždycky tě mrazí v zádech když okolo tebe projde? Můžeš se rozpustit pod jeho úsměvem? Jsi vždycky rád,když ho vidíš?“ Ptala se na ty samé otázky na které se ptal sám sebe. Copak mi snad vidí do hlavy? Váhavě přikývl.

„Pak ho miluješ,můj drahý Ai Kitamaro“ Ai strnule přikývnul. Měla pravdu. Miluju ho,přiznal si v duchu.

„No,“ spráskla ruce. „Jestli se urazil,je na čase,aby ses mu šel hezky omluvit.“

„Ale co když mě odmítne.“ Obával se.

„Pokud cítí to co ty,Aii,tak tě určitě neodmítne.“

……………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Ostýchavě zvedl ruku a zaklepal. Byl nervózní,jako málo kdy. Vůbec netušil,jak bude reagovat. Možná bych měl jít pryč,rozhodl se. Už byl v půlce chodby,když ho zastavil hlas.

„Co si přeješ Aii?“ Ai se zastavil v půlce kroku. Pomalu,se sklopenou hlavou, se k němu otočil. Očima zabloudil do těch Kanamiho. Teprve teď si všiml,jak je Kanami hezký.Světle fialové vlasy,složené v gumičce, ve předu se dvěma kadeřemi. Trochu šikmé,šedozelené oči. Místo toho,aby mu křivý nos na kráse ubýval,tak mu spíš na kráse přidával. A ty rty. Dolní trošku plnější než ten horní,chutnali sladce a medově. Nevydržel se mu dívat do očí tak zabodl pohled do země.

„Já… chtěl bych s tebou mluvit.“ Opět nic. Zase žádná odpověď. Ai nebyl schopen zvednout oči,a tak,aniž by se podíval na Kanamiho výraz usoudil,že s ním nechce mluvit.

„Tak já půjdu.“ Znovu se otočil a opět se dal na odchod. Jenže někdo ho chytil za ruku. Byl to příjemný teplý dotek. Neotočil se.

„Pojď dál,“ řekl Kanami. Ai,stále otočený zády,strnule přikývnul a pak se nesměle nechal odvést do jeho bytu.

Sabina s úsměvem sledovala,jak Ai mizí v Kanamiho bytě.

„Hodně štěstí.“

…………………………………………………………………………………………………………………………………………

Kanami ho zavedl do zeleného obýváku,kde se usadili na žabí sedačku. Asi má rád zelenou,konstatoval. Kanami odešel do kuchyně,a za chvilku se vrátil se dvěma sklenicemi vody. Jen co dosedl,Ai nebyl schopen se ani pohnout. Jen upřeně pozoroval tu sklenici.

Cítil,jak je Ai napjatý,přesto nic neřekl a jen čekal. Nic neřekl. Jen čekal. Nakonec se rozhodl,že už to dál v sobě nebude držet.

„Víš,chtěl jsem se ti omluvit.“ Mlel palci mlýnek. „To co jsem udělal,bylo hnusné,neetické,nepřijatelné,debilní a já se zachoval,jako naprostý idiot.“ Kanami dál jen poslouchal. Ano,zachoval se jako idiot,ale co čekal? Že se zachová jinak? Neměl jistotu,že bude reagovat kladně. Proto mu to ani nezazlíval. Jen ho to trošku zamrzelo. Místo,abych se omlouval já,tak přišel Ai. On za to ani nemůže.

„Reagoval jsi tak jak jsi reagoval. Mohl jsem to předvídat a neměl jsem na tebe tlačit. Je mi to líto.“ Ai zvedl oči a střetl se s šedo-zeleným. V životě takové oči neviděl. Byly nádherné. Vzdychl.

„Přišel jsem se omlouvat já,takže mi neskákej do řeči a nech mě domluvit.“ Řekl ostře. Kanami zamrkal,ale už mlčel.

„Vyděsilo mě..“ Kanami svěsil hlavu. „Vyděsilo mě,co jsem cítil,když jsi mi byl nablízku. Vyděsilo mě to,protože jsem nic takového nezažil.“ Kanami hlavu zase zvedl,na tváři věřícný pohled. „když jsem s tebou,srdce mi buší jako o závod  a dech se mi zrychlí. Zalije mě horko,když se mě jen letmo dotkneš a tvá kůže mě pálí.“ Pohlazení po tváři. „Šílím,když jsi u mě.“ Rukou mu zajel do vlasů a přitáhl si jeho hlavu ke své. S naprostým odhodláním ho políbil. Kanami byl poněkud pořád ještě zaskočen,ale to mu vůbec nebránilo se zapojit. Byl šťastný že mu nijak neublížil. Byl za to rád a byl rád,že se to vysvětlilo. Ani se nemusel omlouvat. Rozhodl se,že ozkouší jeho odhodlání. I přesto všechno,měl chuť si s ním trochu hrát.

Objal ho kolem pasu a strhl ho k sobě. Ai se nechal. Tušil,že si bude chtít Kanami hrát. Tak se tomu konečně poddal. Kanami mu sundal tričko  vášnivě mu zlíbal celou hruď.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………

Leželi nazí vedle sebe. Oba nanejvýš spokojení a šťastní. Ai ho hladil po hrudi a zasněně se usmíval. Kanami mu zase omotával vlasy kolem prstů.

„Víš co?“ zeptal se Ai.

„Co,“ zašeptal mu Kanami do ucha. Ai se vytáhl,políbil ho a láskyplně se usmál.

„Nikdy bych si nepomyslel,že se zamiluju do muže.“ Kanami ho pohladil po tváři. „Miluji tě.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

mucí

(Katrin de Montez, 14. 7. 2009 21:42)

hrozně pěkňočký.byla bych moc ráda kdyby si napsala další yaoi píšeš úplně skvěle a u každýho novího dílu sem napnitá jak struna a nikdo mě neviruší od rozečtené povídky fakt úplně muck povídky

geluska.blog.cz

(Gelika xD, 4. 6. 2009 21:04)

Nádherný ... uáá

-.........

(Naku, 31. 12. 2008 4:34)

juuuuuuuuu..díííky...XDXD

jedna

(Yoshitsune-Kun, 31. 12. 2008 0:41)

Jenom Jedna Věta A Už Sem Věděl Že To Bude Dobrý,Hustý Prostě Supéééééééééér

Taky te Miluju ")

(sisi, 15. 11. 2008 16:56)

Loool upa uza !

mmmm

(Arlen, 9. 11. 2008 18:59)

boží, fakt jsem to přečetla na jeden nádech fakt KAWAIIIIIIIIII

eee

(Maru-chan, 10. 10. 2008 21:24)

nebudu resit nasi nadsenost o yaoy takze.....SUPER!!!!!!!!!!!!!!